6.3
Možnosti logopedické prevence ve třídě a škole
Mgr. Markéta Sýkorová
Nejdůležitější období pro vývoj řeči dítěte je období do šesti až sedmi let, ale narůstající tempo je u dětí již v období do tří až čtyř let. Je to tedy čas, který tráví dítě v rodině, ale také v předškolním zařízení – mateřské škole.
V tomto období, kdy se řeč teprve rozvíjí, můžeme tento proces pozitivně ovlivňovat, aby se řeč dítěte vyvíjela co nejpřirozeněji a aby dosáhla co nejlepší úrovně. „Říká se tomu obvykle řízení fyziologického vývoje řeči. Každé dítě je sice jiné, má jiné schopnosti a vlastnosti, žije v jiných sociálních a kulturních podmínkách než ostatní děti, přesto je možné stanovit několik základních pravidel, která platí obecně.” (Kutálková, 1996, s. 47) Jde o preventivní logopedickou péči zaměřenou na vytváření vhodných podmínek pro správný a přirozený vývoj řeči a tím předcházení vadám a poruchám. Správný vývoj řeči má pozitivní vliv na celkový rozvoj osobnosti dítěte.
NahoruObecná pravidla ovlivňující rozvoj řeči
Důležité je motivovat dítě a nabízet dostatek přiměřených podnětů, které odpovídají jeho věku a schopnostem. Každý rodič i učitel bude mít rozdílné představy, co je přiměřené, podstatný je cit pro situaci a odhad povahy dítěte.
Nutné je respektovat individuální věkové zvláštnosti dítěte. „Čím je dítě menší, tím všeobecněji zaměřené hry volit. Nemusíme zatím přemýšlet, co která hra nebo činnost rozvíjí. Hra by měla nás i dítě především bavit a měla by přinášet příjemné pocity a zážitky.” (Kutálková, 1996, s. 48) Nabídka činností v mateřské škole by měla být pojata různorodě a na základě vyhodnocení pedagogické diagnostiky volíme takové typy aktivit a činností, které dítě rozvíjí v oblasti, v níž má rezervy. Vždy však preferujeme všestranný rozvoj dítěte.
Učitelka mateřské školy by si měla všímat odchylek ve vývoji řeči a v případě potřeby situaci konzultovat s logopedickým asistentem, logopedem a rodiči dítěte. Důležité je procvičovat s dětmi komplexně oblast grafomotoriky, rytmizace, výslovnosti a fonematického sluchu.
Vycházíme vždy z toho, na jakém stupni vývoje se dítě nachází, a postupujeme dále, až zvládne daný stupeň. Žádnou z etap nelze přeskočit ani urychlit. „Kalendářní věk dítěte je vodítkem jen velmi obecným, důležitější jsou skutečné schopnosti dítěte, jeho věk biologický.” (Kutálková, 1996, s. 50)
Pokud nechceme dítě od hry demotivovat, je podstatné respektovat jeho oblast zájmu. Vybíráme hračky, činnosti, které dítě samo vyhledává, a nenápadně můžeme procvičovat požadované zvuky (jezdí si vláčkem šššššš, a tak si zkouší postavení rtů na hlásku Š, hrajeme si na hady ssssss – pusa se usmívá).
„Je třeba mít na paměti, že to, co zdůrazňujeme, upevňujeme. To, čemu nevěnujeme pozornost, se ztrácí. Proto dobré pokusy pochválíme, nepovedené nekomentujeme. Pokud potřebujeme dítě opravit, pochválíme alespoň snahu.” (Kutálková, 1996, s. 51)
Stejně jako u jiných činností, které se teprve učíme, tak i u rozvoje řeči je nutná trpělivost ze strany dospělého. Zpočátku dítě jen poslouchá, co říkají jiní, postupně se snaží napodobit, co slyší, ale není to dokonalé, je to nepřesné, ale zkouší to stále znovu a znovu. Pokud ho někdo svou netrpělivostí neodradí, nabude brzy v řeči jistoty.
Činnosti a hračky, jež jsou dítěti předkládány v raném dětství, silně ovlivní jeho další vývoj. Proto by měli rodiče velmi obezřetně volit, co svému dítěti předkládají. V současné době s možnostmi moderních technologií je těžké konkurovat lákavosti televize, telefonů, jednoúčelových mechanických hraček např. dřevěnou stavebnicí nebo knížkou. „Daleko cennější jsou hračky, které umožňují nejrůznější manipulace a jejichž použití se může měnit s věkem – stavebnice z různých materiálů s díly rozmanitých tvarů dobře slouží i několik let (a často i více generací).” (Kutálková, 1996, s. 52) Volíme hračky a hry, které rozvíjejí dětskou fantazii, tvořivost, prostorovou představivost, děti s nimi mohou manipulovat a zároveň rozvíjet svou řeč otázkami (co je to, jak se to jmenuje, jak se dělá…).
Pro správný fyziologický vývoj řeči musíme současně u dítěte rozvíjet smyslové vnímání a tělesnou obratnost. „Děti naší tzv. vyspělé technické civilizace sice žijí v dostatku a pohodlí, ale je to, jak se zdá, draze zaplaceno.” (Kutálková, 1996, s. 54) Děti nemusejí nic dělat, aby se nezranily, nezašpinily, jen si hrají. Přijdou tak ale o možnost rozvíjet přirozeně souhru motoriky a vnímání, při které je třeba koordinovat činnost rukou, očí, pusy (např. trhání ovoce, ukládání do bedýnky). Pak se vše musí dohánět speciálními metodami, protože samotné vnímání nestačí (sledování televize), není-li zapojeno tělo. „Teprve na konkrétních zkušenostech s reálným světem může vyrůst představivost, myšlení, řeč nejdřív mluvená a teprve pak psaná a čtená, fantazie a schopnost chápat i informace zprostředkované.” (Kutálková, 1996, s. 56)
Při komunikaci s dalšími lidmi nevyužíváme jen řeč samotnou, ale důležitou roli sehrávají gesta, mimika, modulace hlasu. Čím je dítě mladší, tím jednoznačnější by měla být naše vyjádření doprovázená neverbálními složkami sdělení, protože ještě nerozumí ironii, vtipu, slovní nadsázce. Nikdy by se nemělo stát, že naše slova vyjadřují něco jiného než gesta nebo výraz tváře, které jsme použili. Dítě musí jednoznačně pochopit, co po něm chceme, zda to udělalo dobře nebo špatně. Postupně zraje cit pro vnímání neverbálních projevů. „Kdo řeč těla neumí číst, nevyzná se v lidech. Má potíže při navazování kontaktů, často se zklame, protože přijme jen slovní část sdělení a ta druhá, stejně důležitá, mu unikne nebo ji pochopí nesprávně. A postupně ztrácí jistotu v kontaktu s lidmi.” (Kutálková, 1996, s. 57)
NahoruMetody přirozeného rozvoje řeči
Aby se nám podařilo využít všechny předpoklady, které dítě pro řeč má, používáme metody, které podporují smyslové vnímání, obratnost a koordinaci.
Pro poznávání okolí, nejbližšího světa – reality, potřebuje dítě na pomoc dospělého, který je mu průvodcem. Tak jak dítě roste, rozšiřuje se i svět, který postupně poznává. Dospělý není jen hlídač, ale hlavně pomáhá dítěti rozvíjet jeho řeč tím, že vše pojmenovává, komentuje situace, věci kolem sebe, odpovídá dítěti na otázky. Je to stejné, jako když se my učíme cizí jazyk, posloucháme, opakujeme a ptáme se. Nejdříve by dítě mělo dobře poznat svůj domov, pak okolí domova – zahradu, park – a postupně rozšířit poznání na blízké okolí.
Je problematické, že se děti neorientují ve svém přirozeném prostředí, ve společnosti, ve které žijí, to se projevuje na jejich znalostech a dovednostech. Je zarážející, že v některých případech děti nepoznají domácí zvíře, se kterým se mohou setkat na vesnici, ale orientují se v exotických zvířatech, s nimiž se setkaly například v cirkusu.
Hra je ta nejpřirozenější a spontánní činnost, kterou dítě napodobuje okolí, manipuluje s předměty a učí se. Současně i činnostní učení může být pro dítě dobrodružstvím, míchání těsta, pečení, rozdělávání ohně, práce na zahrádce, to vše zaručuje dítěti přítomnost dospělého a velké množství předmětů a situací ke komunikaci.
Bývalo běžné, že rodiče, prarodiče dětem četli před spaním knížky a vyprávěli si příběhy nad obrázky v knížce. Určitě ještě jsou rodiče, kteří svým dětem pravidelně čtou, a tak rozvíjejí nejen dětskou fantazii, ale i řeč. Mnohem častěji dnes od dětí a rodičů slyším, že se děti dívají na pohádku v televizi, počítači, tabletu. „V předškolním věku se řeč kultivuje především rozhovorem, poslechem četby.” (Kutálková, 1996, s. 62) Vyprávění nad obrázkovou knížkou rozvíjí přesnost zrakového vnímání a rozšiřuje znalosti dítěte. „Odmala je dobré při práci s obrázkem zachovat tři etapy – to je auto, ukaž mi auto, a co je to – tedy seznámení, porozumění a proslovení.” (Kutálková, 1996, s. 62) Předstupněm obrázků pohyblivých jsou obrázky nepohyblivé. Dítě, které je zvyklé sledovat televizi a tak získávat poznatky o okolním světě, se těžko bude vracet ke knížkám.
Další…
