Input:

Problémové chování u dětí s poruchou autistického spektra

28.2.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

20.6
Problémové chování u dětí s poruchou autistického spektra

Mgr. Julius Bittmann, Mgr. Lenka Bittmannová

Počet žáků s poruchou autistického v běžných školách stále narůstá. Ve většině případů probíhá společné vzdělávání této skupiny žáků bez větších obtíží. Jsou však případy, kde ve školách řešíme konflikty, vulgarismy, v krajních případech i agresi. Toto chování je pedagogy vyhodnoceno jako problémové, nežádoucí. Často nevědí, jak mu efektivně předcházet ani jak ho řešit s ohledem na specifika, která vyplývají z diagnózy dítěte.

Řešení v naprosté většině případů vychází ze dvou rovin, a to preventivní a krizové. Obě varianty navíc můžeme vztáhnout jak k dítěti samotnému, tak k jeho okolí (rodiče, sourozenci, ostatní rodinní příslušníci, pedagogičtí pracovníci, spolužáci apod.). V zásadě tedy může použít preventivní a krizová opatření dítě samotné i jeho okolí. Dodržujeme přitom jednoduché doporučení, totiž čím je dítě mladší anebo symptomatika autismu hlubší, tím více přechází odpovědnost za chování dítěte do rukou jeho okolí. Velmi těžko tak budeme např. u dítěte předškolního věku nacvičovat sociálně přijatelnou ventilaci problémového chování a práci s krizovými scénáři, totéž však platí také u klientů dospělých s dětským autismem a např. přidruženou mentální retardací. Současně je nezbytné identifikovat spouštěč nepohody, zjistit, proč se dítě chová daným způsobem. Pokud tento krok podceníme, můžeme se pohybovat v bludném kruhu, tedy věčným řešením následků, nikoliv příčin chování.

Preventivní přístup se vždy opírá o jednoduchou tezi, za všech okolností se snažit si co nejméně „nabíhat”, tedy svým chováním, jednáním, komunikací apod. dovést dítě k afektu, anebo alespoň významně zvýšit jeho prožívanou nepohodu.

Osmiletý Pavlík je v péči speciálně pedagogického centra (dále SPC) při Národním ústavu pro autismus (dále Nautis) již několik let. Návštěvy ve školce probíhaly vždy v poklidu, Pavlík pozdravil a dále si hrál. Letos jsme jej však poprvé přišli navštívit do školy, na náhled do výuky. Klienti našeho SPC nás buď bouřlivě vítají, anebo ostentativně ignorují, byť nás jinak (v jiném prostředí) mají v oblibě. S Pavlíkem jsme se předem domluvili, že se k sobě nebudeme nijak hlásit a vyučující nebude dětem sdělovat, že jsme se do výuky přišli podívat právě na něho. K našemu nemilému překvapení nás však paní učitelka uvítala slovy: „Děti to je pán a paní, kteří přišli za Pavlíkem, oni s ním pracují.” A následně vyzvala Pavlíka, aby nás přišel osobně přivítat a pozdravit. Pavlík se, podle očekávání, „šprajcnul”, zrudnul a odmítal se hnout z místa. Po opakovaném naléhání ze strany paní učitelky, navzdory našemu ujišťování, že to opravdu není nutné, se rozplakal a utekl ze třídy.

Přístup „nepodporování nepohody” si pedagogové přisvojí buď metodou „pokus x omyl”, anebo jednají a vycházejí z vlastní intuice, dokážou přesně emočně vycítit, kdy se v interakci s klientem dostávají na tenký led, a směřují ke zvýšení nepohody.

Desetiletý Tomáš je jedním z nejnáročnějších klientů SPC Nautis. Incidenty jsou ve škole téměř na denním pořádku, za rok podle vyjádření vedení školy dokázal „psychicky i fyzicky vyčerpat tři asistenty pedagoga”. Překvapivě skvěle však začal fungovat s asistentkou, která částečně pracuje jako plavčice v bazénu a nikdy se s dítětem s autismem nesetkala. Ona sama svůj přístup popsala slovy: „Já v životě žádný takový dítě neviděla, sama mám tři kluky a jsem na ně sama, někdy se s Tomášem moc nemažu, ale zase se snažím ho zbytečně neštvat, a i když je to někdy náročný, mám ho vlastně nějak ráda.”

Matka dvanáctiletého Olivera popisuje své pocity následovně. „Já se vlastně permanentně cítím jako ta špatná. Manžel mi vyčítá, že Oliho chování je moje vina, že ho neumím vychovat. Škola mi opakuje, že pochybení je v našem výchovném selhání, že musíme být důslední, nastavit pravidla, neustupovat, být tvrdí a vytrvalí. Když to zkusíme, Oliver mi nadává do krav a sviní, je schopen rozkopat dveře, shodit televizi, neustále mě pronásleduje, provokuje sestru. Od jeho nástupu do školky se cítím jako ta nejhorší máma na světě, jako člověk, který ve své roli selhal a selhává neustále. Ale já přece nejsem špatná máma, Oliverova sestra Anička chodí na gymnázium, v životě před námi neřekla sprosté slovo a funguje téměř jako dokonalé dítě. Tak mi vysvětlete, kde je chyba.”

Výrazně nám také může napomoci spolupráce se školským poradenským zařízením (dále „ŠPZ”), pedagogicko-psychologickou poradnou (dále „PPP”), resp. alespoň základní vhled do problematiky prostřednictvím seznámení se s doporučením ke vzdělávání a potažmo individuálním vzdělávacím plánem. Nepohodu způsobenou zanedbáním speciálně pedagogické roviny a nároků s ní spojených / z ní vyplývajících nesmíme v žádném případě podcenit. Mnoho pedagogů či rodičů se přitom domnívá, že opakováním a vytrvalým drilem se autismus a s ním spojenou symptomatiku podaří výrazně oslabit, či dokonce zcela neutralizovat. Do jisté míry to platí v terapeutické oblasti, ve speciálně pedagogické však nikoliv. Tento přístup naopak podporuje dlouhodobou frustraci dítěte a může přispívat k jeho napětí a stresu.

Mezi preventivní terapeutické kroky, které může učinit sám klient i jeho okolí, patří průběžné snižování prožívaného stresu a napětí. Prožívanou nepohodu můžeme rozdělit do následujících tří oblastí.

Oblasti prožívaného stresu a napětí

1) Podráždění, naštvanost – v této fázi může ke zklidnění výrazně napomoci prosté odvedení pozornosti. Někteří klienti využívají hraní na telefonu, sledování videí na YouTube, četbu či poslech hudby. Může však napomoci také rozbor problémové situace, a to především u dětí citlivějších a více vztahovačných. Snažíme se jim vysvětlit motivaci chování druhých, provést náhled na myšlení a jednání okolí tak, abychom vyvrátili přesvědčení „dělají mi to schválně”, „chtějí mi uškodit”.

2) Silná naštvanost – hovoříme o intenzitě emocí, kterou je schopen klient zvládnout bez afektu, avšak již není schopen se zklidnit metodami a technikami z předchozího odstavce. Jednoduše proto, že „překrvení” z šedé kůry mozkové a střev do velkých svalů na rukách a nohách je v plném proudu. Nabídnutý mobilní telefon tak může skončit rozbitý o zeď, klient není schopen v tomto stavu objektivního náhledu. Pomůže jediné, totiž fyzická ventilace emocí. Měl mít vyhrazené místo ve škole či doma, kam bude odcházet a bude vědět, jak a kde se může „vybít”. Bohužel, navzdory očekávání se příliš neosvědčily boxovací pytle, naopak velmi dobrou zkušenost máme s ochrannými obaly na matrace přilepenými na zeď. Někteří klienti buší pěstmi do zdi (měkkou, malíkovou částí) či do dveří (přímý úder, klouby), přičemž je samozřejmě domluveno ze strany SPC i rodičů, že veškeré materiální škody budou nahrazeny. Absolutně nepomáhá dělání dřepů, kliků, o počítání do deseti apod. nemluvě.

3) Afekt – při besedách s pedagogy či poradenství s rodiči se často setkáváme s otázkou: „Co máme dělat ve chvíli, kdy se dítě dostane do afektu, má incident?” Odpovídáme vždy stejně, otázka nezní: „Co máme dělat v afektu,” nýbrž „co můžeme příště udělat jinak, aby se dítě do takového stavu nedostalo?” Pro tzv. výbuch platí několik jednoduchých pravidel: odejít – vybít se – odvést pozornost – neanalyzovat situaci ve stejný den, kdy k incidentu došlo, ani nevyžadovat okamžité omluvy a sliby, že se to již nestane. Klíčové je jednoznačně dostat klienta co možná nejrychleji mimo podnět, který jej naštval. Pro okolí (spolužáky, sourozence, rodiče apod.) je afekt vždy velmi nepříjemným zážitkem a traumatickou zkušeností. Po absolvování bezpočtu incidentů můžeme říci, že se v mnoha ohledech pokaždé cítíme, jakoby to bylo znovu poprvé. Na výskyt incidentů si nelze plně zvyknout, alespoň ne emočně. Dají se však natrénovat techniky a postupy, které nám je pomohou zvládnout hladším způsobem, např. úchopy a fyzické restrikce nezpůsobující klientovi bolest. Podobně jako ve druhém odstavci, musíme vědět, kam máme s klientem odejít a jaký způsob vybití můžeme využít.

Řada dětí také svým chováním naplňuje definici tzv. dvojího modelu dítěte. Typická je hlavně prudká polarita v chování a projevech v závislosti na prostředí, v němž se